[Error:Line too long on line 152]
Pavlík, Petr: Umění a život v Čechách, aneb, Umění žít v Čechách, 1997 - Můj antikvariát

Můj antikvariát

vyhledávání v českých antikvariátech

Umění a život v Čechách, aneb, Umění žít v Čechách.

Pavlík, Petr; Petřík, Pavel
Středoevropská galerie a nakladatelství, 1997. 154 s.
Edice: Tête-à-tête ; 3

Baila.net - více informací o knize, hodnocení, vlastní seznamy

  1. KONEC POSTKOMUNISMU
    BORIS BUDEN - 2013
    Rybka Publishers, PrahA, 2013, orig. pevná vazba s přebalem, výborný stav knihy,Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí „vyspělé“ demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako „nezralé děti“ postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby „dohonili“ Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů. Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus „vzpomenout“ jako na to, čím – navzdory teroru, který jej provázel – ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a ko­munismus chápat jako – řečeno slovy V. Bělohrad­ského – jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality. Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti. Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl – na Západě již uskutečněný – ideál demokracie, svobody a samo­zřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje. Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky. Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem „Muzeum komunismu“ v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše. „V podivném světě postkomunismu se demokracie jeví zároveň jako vytoužený cíl a jako ztracený objekt. Pro ,děti komunismu‘ se tak vyhlídka na lepší budoucnost otevírá jen z melancholické perspektivy. A není divu, protože jejich postkomunistická přítomnost v jednom důležitém ohledu nápadně připomíná jejich komunistickou minulost. Nedává jim svobodnou volbu. ,Děti komunismu‘ tak zůstaly tím, čím již kdysi byly, totiž marionetami v historickém procesu, který se odehrával nezávisle na jejich vůli a který je měl dovést do lepší bu­doucnosti. Jsou důvěrně obeznámeni se specifickým modem sociálního života zvaného „přechodná fáze“. Je notoricky známo, že takzvaný reálný socialismus měl být pouze přechodnou společností od kapitalismu ke komunismu. Jedna přechodná fáze tedy jen nahradila místo jiné. Jak absolutní jistota, tak předem daná nutnost historického vývoje nicméně zůstávají konstantami přechodné fáze.“ „Od ,dětí komunismu‘ se neočekává, že by disponovaly vyzrálým povědomím o své komunistické minulosti. Právě proto byly degradovány na děti, totiž aby je nepronásledovaly vzpomínky na minulost. Jakožto děti žádné nemají.“ „Čím je postkomunismus? Předsálím kapitalismu a demokracie pro někdejší oběti sovětismu? Nebo stavem světa, který po zhroucení východního bloku zapomněl nejen na to, čím byl komunismus, ale také co je solidarita, sociální konflikt a společnost vůbec?“ „Člověk by se nikdy neměl stydět za svůj boj za svobodu. To platí pro všechny ty, kteří před dvaceti lety zbourali Zed’, avšak ještě více pro všechny, kteří dnes stojí před zdmi novými.“ Boris Buden (1958) je chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Je absolventem Humboldtovy univerzity v Berlíně. V 90. letech pracoval jako vydavatel časopisu Arkzin v Záhřebu. Je autorem knih Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004), Barikade (1996/1997) a Kaptolski Kolodvor (2001). Publikuje v Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Jako překladatel se zasloužil o zpřístupnění řady děl Sigmunda Freuda chorvatským čtenářům. Žije střídavě ve Vídni a v Berlíně
    Antikvariát Sušice (Sušice) - 150 Kč
  2. Umění a život v Čechách, aneb, Umění žít v Čechách
    Pavlík, Petr Petřík, Pavel - 1997 - 154 str.
    Středoevropská galerie a nakladatelství, Praha 1997, 154
    Vazba: měkká
    Stav: Dobrý,běžné opotřebení
    Antikvariát u stromu (Pacov) - 40 Kč
  3. Umění a život v Čechách, aneb, Umění žít v Čechách, dedikace autorů
    Pavlík, Petr Petřík, Pavel - 1997 - 154 s. str.
    Středoevropská galerie a nakladatelství, Praha 1997
    Vazba: brož
    Stav: Velmi dobrý
    Antikvariát Vinohradská (Praha 3) - 150 Kč
  4. Umění a život v Čechách, aneb umění žít v Čechách
    Petřík Pavel - 1997
    Středoevropská galerie a nakladatelství 1997, brož, 3. díl, dobrý stav
    Antikva U Vinohradské vodárny (Praha 3) - 50 Kč
  5. Umění a život v Čechách aneb Umění žít v Čechách
    Petr Pavlík, Pavel Petřík - 1997
    Středoevropská galerie a nakl. 1997
    brožovaná, velmi dobrý až výborný stav
    Dva antikváři (Praha 10) - 70 Kč
  6. Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách
    P. Pavlík, P. Petřík , ill. věnování obou autorů Jaroslavě Moserové - 1997
    Středoevropská galerie a nakl. 1997, věnování obou autorů Jaroslavě Moserové
    brož., stav výborný
    Dva antikváři (Praha 10) - 160 Kč